Loni jsem vyhrál IARU Region 1 VHF & Up Trophy - 2024 v Single Millimeter kategorii. Ne, že by to byl až tak fenomenální úspěch, v předchozích letech vyhrávali zasloužilejší borci s podstatně vyšším počtem bodů a koneckonců i loni měli kolegové v MO větší úspěchy, přestože jsou na to na milimetrech sami. Mimochodem to je důvod, proč volám po sloučení kategorií SO a MO na pásmech 24GHz a výš, ale marné moje volání... Nicméně loni jsem nebyl líný a vylezl na kopce i když se mi někdy nechtělo, takže je to medaile za účast.
Ale proč o tom píšu: Jednak, abych se pochlubil (nepochválím-li se sám, nikdo to za mne neudělá), jednak, abych si postěžoval: teprve včera, tj. na konci května, se po mých dvou urgencích objevily ve vyhodnocení Trophy Result diplomy ke stažení. O nic zdánlivě nejde, ale motivace je křehká kytička a musí se zalévat, jinak zvadne. To nejhorší, co může pořadatel nějaké soutěže udělat, je vyhodnocovat nekonečně dlouho a diplomy předávat až v době, kdy už si nikdo nepamatuje, jak mu pršelo za krk...
Hodí se na to známá scéna / písnička Vlasty Buriana:
nedaj-li medajli, že je po mě
co jsem se načekal vona nepřišla
prej na mě náhodou žádá nevyšla
daj-li ji mě a nebo nedaj-li
kdybych se náhodou znova narodil
tak bych se zmačkal a pak zahodil
poručí si liguere a to špatně dopadne
Já bych do toho kop, ta medajle bude můj hrob
všude se povídá že tu nejsem
ve čtvrti je plno zármutku
a každej se nutí honem do smutku
kdybych měl flintu tak začnu střílet
sotva ti hudba naposled zahraje
před barákem tě drbou partaje
poručí si liguere a to špatně dopadne
Já bych do toho kop, tenhle funus je můj hrob
73 Tonda
